Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Andělé smrti po snídani aneb Smrthaus

První smrt je jako první láska. Nikdy na ní nezapomenete. Moje první smrt mě překvapila pár dní po nástupu při roznášení snídaně. Lidi umíraj, kdy se jim zachce.

Den předtim jsem byl na koncertu Psích Vojáků v rockovym klubu a díval se na dívky, který věří na anděly, chlastal panáky a rozumoval s chlápky v manšetrovejch sakách o smyslu života a teď… a teď jsem nes po chodbě tác plnej nedožranejch rohlíků a nakousnutejch koleček salámu, když jsem zaslechnul sestru Marii, jak ječí fistulí:

-Holky! Mašková exituje! Honem jsem!

Křičela z pokoje číslo 7.

Reklama

Bylo to jako když někdo píchne do vosího hnízda. Sestry se sbíhaly z ostatních pokojů do bodu 7. Odložil jsem tác na židli, co se nachomejtla poblíž a běžel za nima.

MAŠKOVÁ EXITUJE. Člověk, co přestává existovat.

Moje myšlenky byly splašený.

Malinko otupělej včerejšími fernety, malinko v mlze, malinko timhle přízračnym světem, kterej se mi dneska ráno vynořil před bělmy očí, když basa, klavír a bicí dozněly a sny byly zapomenutý a všechny krásný dívky odešly domů se střízlivějšími chlapíky, který uměli líp poskládat slova anebo prostě byli líp učesaný… a teď, teď jsem běžel a podpatky nemocničních sandálů zarážel do dlaždic a každej krok mě píchnul do mozku jako sedmipalcovej hřeb.

Ale dělo se něco, na co jsem tak dlouho čekal. Zní to tak sobecky.

Čekal jsem na to, abych viděl, že někdo umře?

Ale co je na tom špatnýho, když víte, že umřem všichni a nevyhne se tomu ani Buddha, Ježíš, Karel Gott, Sinatra, Bono Vox, Topol, Hemingway… já!

A stane se to na Golgotě, na lavičce v parku, na kapačkách JIPek nebo na pokoji číslo 7.

Stane se to.

 

Na posteli v rohu pod oknem ležela v křečích babka s panděrem nacpanym v květovanejch šatech. Nohy jako konve s sebou cukaly, Edita už je stihla vypodložit polštářema. Kovový, nedopnutý přezky bačkor zvonily o sebe, jak se ty nohy cukaly. Cink, cink, cink a cink.

Nemohla se nadechnout, jenom chrčela a vytřeštěnejma očima sledovala NĚCO nad sebou. To NĚCO se snášelo ze stropu a pomalu to na ní padalo.

To něco mohli bejt andělé smrti.

Dopadali plošně na celou místnost, na všechny kavalce.

Kdo měl nohy a nebyl zdravotní sestra, utíkal pryč.

Sestry kolem ní běhaly, chráněný uniformama a vrchní sestra vykřikovala rozkazy a další dvě, tři sestry kolem ní je plnily a zase další vyváděly pomalejší babky z místnosti.

-TOHLE nebude příjemný Jirko, chceš to vidět?

Řekla mi Edita, ale hned se otáčela k vrchní, aby byla po ruce.

Ale já jsem tam stál a díval se. Musel jsem. Po žílách mi přejížděly žiletky, jsem a tam, pot mi rašil na čele a v dlaních, jako mastný stigmata.

Motala se mi hlava, ale všechno jsem jasně cítil přes obnaženou tepající žílu v hlavě.

 

Jen jsem tam stál uprostřed místnosti, dokud mi Edita nevrazila nějakou babku do náruče, abych jí odved na chodbu. Byla chudák celá rozklepaná.

Smrtka si přišla pro jednoho z nich.

Bylo to jak když do stáda ovcí vlítne vlk.

Vlk co neroztrhá celý stádo.

Jen sežere tu a tam jednu ovci…

Odvedl jsem jí vedle do místnosti plný ticha a němejch obličejů. Všechny se dívaly do země nebo do stropu a huby jim jely nějakou neslyšnou modlitbu, zatimco vedle dopadali do postelí andělé smrti a blížili se k třesoucímu se tělu, kličkovali kolem sester a neomylně mířili ke svýmu cíli….vrátil jsem se zpátky, abych to viděl…

 

Bylo to ale už rychlý, už jsem viděl jen sliny tekoucí z úst, poslední poryvy těla, sípot a chrchlání, co se pomalu vytrácelo. Pak poslední výdech, kterej vyrazil vzhůru, skoro jako výkřik….pak…

Duch odešel.

Prostě vypad, jako když ti někdo vyrazí dech.

Ústa zůstaly otevřený, oči vytřeštěný. Vrchní roztrhla blůzu, obrovský černý knoflíky vyletěly do vzduchu, bílý, mrtvý prsa zakoušely nepřímou masáž, ale bylo to marný.

Edita se vrhla k ústům, otevřela je silou, nadechla se jak při ponoru do hloubky a vydechovala dovnitř vzduch. Lidi věří, že duch je vzduch… ale bylo to marný.

Mohlo to trvat minutu.

Vrchní přestala s masáží, narovnala se a zavrtěla hlavou.

Tohle byl list, co se už nedal obrátit zpátky… kniha se zavřela, můžeš si přečíst doslov a kdo to přeložil… a v koutku pak dumat, jestli ta kniha za to stála.

Nedopnutý přezky už necinkaly.

 

A pak mě poslali starat se o ostatní obyvatele, odvést je do jinejch pokojů, tenhle byl rezervovanej pro mrtvou, dokud nepřijedou „havrani“ .

Staral jsem se o ně, přinesl jim čaj, sušenky ze stolků, jak kdo chtěl… ale sušenky nikdo nechtěl. Nikdo vlastně nechtěl ani ten čaj. Všichni byli zaražený, jako kdyby je smrt překvapila a zastavila v pohybu. Obvyklý věci, věty, slova v mozku ustaly. Všichni umřem. Rozumově to víme celej život.

A pak přijde chvíle, kdy se to fakt STANE.

 

-Ona jen tak padla na postel a zachrčela, ještě včera sme se spolu dívali na televizi a u večeře si chtěla přidat! Říkala mi babka, co lehávala a sedávala na posteli vedle. A dívala se na mě vodovejma očima, který chtěly plakat, ale suchá kůže složená kolem očí všechnu vllhkost vpíjela do sebe jako piják přiloženej k inkoustový skvrně…

Jiná se zas tiše modlila s hlavou skloněnou až k tlustym kolenum.

Maria, matko Boží, oroduj za nás… a z podsedáku židle odkapávaly kapky chcanek, který už nepobrala plena…

 

Smrt byla očividná. Ale ještě se musí čekat na doktora.

Ten přijede s kufříkem, koukne na mrtvolu, posadí se vedle ní, přiloží stetoskop, nakoukne do bělma, otevře ústa, sáhne dovnitř a podívá se na nás a řekne latinsky:

Exitus. A tim je všechno vysvětlený.

Odjede. Splnil svou povinnost. Ví, jak se u toho tvářit. Ksicht jako z železobetonu.

Ruka se mu někde podepíše.

Sbalí si kufřík a čeká ho další štace.

 

Umyli sme tělo.

Pomáhal jsem a přinášel kbelíky s vodou a mýdlem, pleny.

Sestry nastrkaly mrtvole buničinu mezi nohy a do úst.

-To je kvůli tomu, že povolí svěrače. Z člověka pak odchází poslední tekutiny.

Vysvětlovala mi Edita a dívala se na mě zamyšleně. Jako kdyby tohle memento mori odstrčilo stranou i celej její sexus.

Oblíkli jsme jí jenom kalhotky a noční košily a pak přes ní přetáhli prostěradlo.

Na prostěradlo položila jedna sestra její pohřební šaty, který měla nachystaný ve skříni. Později jsem se dozvěděl, že skoro všichni maj tyhle šaty nachystaný.

Pojedou s ní.

Až přijedou „havrani“ a odvezou s ní i tyhle šaty.

Pojedou s ní.

Černý, vyžehlený, smutný, poslední.

 

POHŘEBÁCI

„Havrani“ přijeli. Byli dva a byli samá sranda.

-Tak kde TO máte? KAFE by nebylo sestři?

Přines jsem jim kafe z kuchyně. Dali si ho na stojáka u postele s tělem. A debatovali.

-Kurva To je ale docela nálož… pěknej kousek.

-To dáme, mladej nám pomůže, že jo mladej?

Rychle to kafe vysrkli a pak tělo naložili na vozejk se sklápěcíma kolečkama a vytáčeli se dovedně mezi úzkejma chodbama, než došli ke schodům.

-Kurva, posledně nám tu jeden dědek vypad. Mladej, jisti to z boku a přidržuj.

Položil jsem obě ruce na prostěradlo, pod kterym bylo chladnoucí a tuhnoucí tělo, kus masa.

-Neboj mladej, mrtví nekoušou! Většinou. Chacha. Chytni TO pořádně, ať nevypadne.

-Jo, držim.

-Hovno držíš, držíš TO jako kdybys měl v kalhotách naděláno!

-Pozor, ty schody kloužou.

Přidala se vrchní.

-Jo, už sme tu měli pár zlomenin.

Řekla jiná sestra důležitě.

Ale dostali sme TO dolu bez nehody.

Havrani TO naložili do černý sanitky a odjeli s TIM pryč.
-Kam jí vlastně TEĎ odvezou?

Ptal jsem se Edity.

Do nemocnice.

Do lednice na patologii.

Nevěděl jsem, že pohřebáci vozej taky něco do nemocnice, myslel jsem, že vozej jenom z ní.

No jo, ale kdo jinej?

Sanitky mrtvý vozit nesměj. Pro přesnost – nesměj je nakládat.

Když chcípnete při převozu, tak vás pochopitelně ze sanitky nevyhodí.

Už to dojedou…

 

Sestry z postele stáhly povlečení, matraci jsem musel odnýst na dvorek vyvětrat. Opřel jsem jí tam naležato pod přístřeškem s vlnitou umělohmotnou stříškou.

Pozoroval mě u toho ze svýho vozejku ponurym pohledem dědek Masák, vykuřoval, jako kdyby si to s každym práskem rozdával s celym světem a okomentoval to:

-Zas někdo chcípnul, co?

Netvářil se nijak zvláštně. Rozhodně ne překvapeně.

Vrátil jsem se na pokoj, ale tam už nikdo nebyl, jen modrej plastikovej pytel s oblečením, který patřilo zemřelý. Edita na mě houkla z chodby, abych to odnes do kafárny, že si pro to přijedou příbuzný.

 

Z rohu na mě svítila prázdná postel bez matrace, jenom s rošty. Ze skříně, která stála u zdi a kde měla Mašková věci už někdo stihnul seškrábnout nalepenou jmenovku.

Na chodbách už sestry vyháněly rozklepaný důchodce do jídelny, protože byl čas oběda.

Lžíce a příbory se zase rozcinkaly nad španělskym ptáčkem s rozvařenym bramborem a červenou hmotou, která kdysi byla mrkví…

 

Poznámka autora: Ukázka z mé právě vyšlé novely SMRTHAUS, pojednání o andělech. Tento úryvek vyšel rovněž cca před měsícem v literárním časopisu Tvar.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama