Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

A co dál?

Sakra. Okradli mě. Auto je v pr…

Koukám na to místo, kde mělo bejt. Nevěřícně hmátnu do vzduchu, kde měla bejt klika. Chodim sem a tam, kde měly bejt sedačky. Ale je tu jenom chladnej vzduch. Poprchává.


Dívám se kolem. Je to parkoviště supermarketu. Nějaký lidi vystupujou a nastupujou do vozů. Tlačej vozejky s šiškama salámu, chlebem. Baví se tím, že se jim nedaří nacpat basu piv do kufru…neslyším co říkají, jenom vidím, že se smějou, chlap v tričku na mě koukne, nesměje se taky mě? Nasednou, odjedou.


Sáhnu po telefonu. Policie? Okradli mě.

Reklama


Jsem na služebně a policista pomalu vyťukává do stroje. Druhej mu kouká přes rameno a říká : Tvrdý, měkký… napovídá mu správný i…


Podpis protokolu. Jaká je šance? Můžu vám říct, že občas se to stane, že nějaký auto najdem…


Cestou pěšky domů uvažuju, co budu dělat. Potřebuju auto k práci.

 

Obvolám kamarády a zajdem na pivo.

Kdo moh ukradnout takovej šrot?

Měl bys obejít příkopy kolem města, určitě daleko nedojeli.

 

Sháním nový auto. Půjčím si peníze. Než ho stihnu koupit, přijdu o tu práci, ke který jsem ho potřeboval. Ale mám ještě jednu práci. Uživim se.

 

Ahoj. – Máma volá – Volala Hanka, – sestra – Že jí ten její blbeček vykop. Musí teď bydlet i s malým u tebe…

No jasně…- Je to dost velkej byt.

Sestra s mrnětem v peřince. Brečí to a je to bezbranný. Sedne si na gauč v obýváku. Oba jsou takový malý. Tady vám bude líp…hlavně aby platil alimenty.
V práci se pohádám s bossem. Jde o nic. Nechce se mi ustupovat. Jsem tu půl roku. To je dost, dost na to, aby se to v člověku občas šprajclo…

Seru vám na to, jdu domu. Užijte si to tu…


Je to takovej osvobodivej pocit vypadnout z kruhu…člověk letí od středu, chvíli to vypadá, že se to zrychluje a je to jízda, ale pak se projeví dostředivost…lítáme vesmírem tam a zpátky…jako divný ptáci, co někdy hoří, někdy doutnaj, jindy jsou celý zmoklí…


Hospoda, panák. Rozhodnutí. Tady to balim. Zkusim jiný město. Nechám byt sestře, kamarády kamarádum, známý z barů jinejm známejm…


Zlatá Praha? Jeden kámoš to taky balí. Tak jsme dva. Vystřelíme od cedulí rodnýho města stodvacítkou…


Bydlíme na periferii. Hledáme práci. Samoobsluha není daleko. Stejně jako rána od noci. V noci vypadá všechno snadno. Ráno se rozbuší kladiva po celý zemi. Jde o to, bejt ten, kdo buší, ne ten, kdo je bušenej.


Jsem ten, kdo buší, když mám na nájem a na rohlíky?


Po půl roce telefon. Policie. Váš vůz se našel. Můžete si pro něj dojet? Směju se, když otevřu jeho dveře, nasednu, otočím klíčkem…a nic…


Policajt mi zamává a odchází pryč…